Nová studie vědců z University of Cambridge a University of Pittsburgh identifikovala pět hlavních epoch vývoje a úpadku mozku, od dětství až po stáří. Pomocí rozsáhlých dat MRI od více než 3 800 lidí identifikovali neurovědci klíčové body zlomu ve věku 9, 32, 66 a 83, což prokázalo, že mozek prochází během života významnou remodelací.
Dětství a dospívání: rychlý růst a prořezávání
První fáze, od narození do 9 let věku, je charakterizována rychlou expanzí jak šedé hmoty (obsahující buněčná těla neuronů), tak bílé hmoty (spojující neurony). Tento počáteční nárůst vytváří přebytek neuronových spojení, připomínajících přerostlou síť. Nicméně, jak se blíží puberta, mozek prochází prořezáváním, eliminací méně efektivních spojení pro optimalizaci funkčnosti.
Druhá éra, dospívání, ukazuje další růst bílé hmoty spolu s dalším zdokonalováním sítě. Toto stadium je charakterizováno hormonálními změnami a stále efektivnější komunikací mezi oblastmi mozku, což je proces, který pokračuje až do počátku třicátých let.
Dospělost a předčasné stárnutí: stabilizace a postupný pokles
Na rozdíl od předchozích předpokladů mozek plně dospívá až ve věku 32 let. V tomto bodě se neurální architektura stabilizuje a oblasti mozku se stávají specializovanějšími a zřetelnějšími. Tato stabilizační fáze trvá asi tři desetiletí.
Zhruba v 66. roce života se objevují první známky neurologické degradace. Mozkové sítě se začínají řídnout, protože nervová spojení slábnou a účinnost klesá. Tato postupná reorganizace je pravděpodobně způsobena přirozenými procesy stárnutí a degenerace bílé hmoty.
Pozdní stáří: kognitivní posun a lokální zátěž
Poslední fáze, po 83 letech, je charakterizována výrazným poklesem konektivity celého mozku. Jak se globální komunikace zhoršuje, místní sítě přebírají větší kognitivní zátěž.
Proč na tom záleží: Tento výzkum poskytuje důležitý kontext pro pochopení mozkových funkcí v různých fázích života. Studie zdůrazňuje, že kognitivní zranitelnosti, jako jsou poruchy učení v dětství nebo demence ve stáří, mohou být spojeny s těmito specifickými vývojovými fázemi. Další studium těchto období může vést k cílenějším intervencím a lepší léčbě neurologických stavů.
Tato zjištění podporují myšlenku, že mozek se neustále přizpůsobuje a že jeho architektura je neoddělitelně spjata s našimi životními zkušenostmi.
